Ve svých filmech se Trinh Minh-ha pohybuje na hranici dokumentárního filmu, filmového experimentu a tradiční kinematografie. Stejně jako v početných textech i ve snímcích se soustřeďuje na několik silných témat. Vedle role žen a jejich postavení ve společnosti, sleduje především život migrantů, jejichž portréty vykresluje na pozadí dynamického vztahu tradiční a moderní společnosti. Ty, kterým autorka věnuje svou pozornost, nazývá "inappropriate/d other". „inappropriate/d other“ může označovat jak někoho, koho si nelze přisvojit, tak někoho, kdo je nepatřičný. Ani tak docela jiný, ani tak docela stejný..“ popisuje v jednom z rozhovorů. Kdo by však na výstavě očekával odtažité dokumenty, bude překvapen. Trinh Minh-ha vychází ze své životní zkušenosti; osobní předkládá jako veřejné a společensky angažované a její filmy se tak stávají díly „poeticko-politickými“. Citlivost a empatie autorky není jen jejím nástrojem, jak přiblížit politická témata, ale projevuje se také v nenápadně se opakujících motivech lásky a přátelství.

Co je tím nejsilnějším na filmech Trinh Minh-ha? Můžeme mluvit o vyváženém přístupu k tématu, který často divákovi dává možnost nahlédnout zkoumané téma z mnoha různých úhlů pohledu, nebo o vytrvalosti se kterou se snaží nabídnout plastický obraz „těch druhých“. Již na první pohled však zaujme jiná věc. Autorka totiž soustředěně pracuje se smysly diváka, jež se snaží vyprovokovat k absolutní pozornosti. Zvuky a hudba v pozadí záběrů nejsou jen podkresem, v některých momentech přebírají roli vypravěče, jindy ustupují do pozadí, aby nechaly promluvit samotné aktéry. Kombinace stylizovaných rozhovorů s divadelními scénami, postprodukčně upravenými archivními materiály a lineárním filmovým vyprávěním spolu se zvuky a sugestivní vizualitou vytváří až synestetický zážitek, v němž slova vyjadřují to samé co zvuky a barvy. Soustředěnost pozorovatele je však podmínkou. Jak jinak by mohl najednou vnímat všechny roviny se stejnou intezitou? Jak lze takové filmy promítat v galerii? Jak vytvořit takové prostředí, aby návštěvník jen nenahlédnul, ale aby přijal roli skutečného filmového diváka? Molitanové zvukotěsné stěny, křesla i blízkost promítacího plátna snad alespoň trochu usnadní přijmout role pozorných diváků, kteří vydrží sledovat film od začátku do konce.

Spolufinancováno programem Evropské unie Kreativní Evropa

Událost na Facebooku