Výstava nazvaná Malé dějiny fotopastí se zaměřuje na interakce lidských i nelidských zvířat a na to, jakou roli při nich hrají (nejen) fotografické technologie. Opírá se také o úvahy anglického antropologa Alfreda Gella, který upozornil na vnitřní podobnost pastí a uměleckých děl. V rozšířeném (spíš než přeneseném) smyslu se vystavená díla ukazují jako fotopasti, když zviditelňují některé vzorce chování v různých prostředích. Podobnou ambici má v dalším plánu i samotná výstava. Její výlohová mutace vyznačuje další pokus přizpůsobit se měnícím se podmínkám nynější výstavní praxe. Zároveň vznáší otázku, jak se adaptuje samotné umění jako životní forma: tedy nejen ve svých podobách, ale i v našich potřebách. Po vzoru trpělivé fototechniky tak výstava líčí na pohledy případných kolemjdoucích, aby se s nimi pokusila vyprostit z pasti přítomnosti.
Snímky hyeny a levharta chycených do pasti a zdvojeně znehybněných fotoaparátem pořídil cestovatel, lovec a fotograf Bedřich Machulka na začátku 20. století v Súdánu. Ve svých cestovatelských vzpomínkách Machulka vedle četných popisů zvířecího chování zaznamenal i úvahu o technologické podmíněnosti obrazu světa: „Afrika se nám v posledním desetiletích velmi přiblížila zásluhou automobilu a letadla. Fotografie a film nám věrně předvedly velmi mnoho obrazů afrického života, takže ten, kdo odcestuje do Afriky, jsa theoreticky připraven hojnou četbou, fotografií a filmem, bývá zpravidla ochuzen o první překvapivé dojmy. Uvidí svoji představu o Africe ztělesněnou.“ (Bedřich Machulka, V Africe na stezkách zvěře: Vzpomínky afrického cestovatele a lovce, Praha: Orbis, 1955, s. 7.)
Architekt a fotograf Harry Kilberger, který emigroval z Čech do Austrálie, se v roce 1966 během pracovní cesty zastavil na poloostrově Matupi v Bismarckově souostroví. V sérii diapozitivů tu zachytil tradiční proces výroby vrší, tedy pastí na ryby, od přípravy proutí přes jejich postupné pletení až po uskladnění na mořském břehu.
Tříkanálové video umělecké dvojice Nicole Six a Paul Petritsch bylo natočeno v severorakouské oblasti Waldviertel během několika lockdownových dní na přelomu března a dubna 2020. Fotopasti postupně umisťované na různých lokalitách vždy po dobu jednoho dne zaznamenaly jednu minutu dění při každém spuštění čidla. Odhalily tak nejen to, co se skrývá v prostředí, ale i prostředí samotné, jak odkrývá svou vlastní proměnlivost.
Pavel Ryška proměnil v roce 1997 několik kazatelen v okolí Šašovic, kde tehdy bydlel, v čítárny veřejné knihovny. Umožnil tak jejich další využívání, případně bouchalům zpestřil čas na čekané. Dokumentaci svého počinu potom zpracoval do podoby pohlednice, čímž jej alespoň korespondenčně přiblížil zavedenému uměleckému provozu.
Vztah lidských a nelidských zvířat dlouhodobě zkoumá kolektiv umělkyň, které vystupují pod jménem Neozoon a působí mezi Německem a Francií. V trojici krátkých videí z let 2014–2017 pracují s volně dostupnými fotografiemi, na nichž se lovci poplácávají nad svými kořistmi, i se záběry z YouTube, na kterých se páníčci a paničky čumáčkují se svými mazlíčky. Montáží dalších youtubových videí, na nichž se četní jedinci natáčí při vyluzování zvířecích zvuků, pak Neozoon ozvučují nejen audiovizuální, ale i behaviorální reprodukci.
Jakoby bezděky natočil David Přílučík v roce 2013 černou kočku, která mu podobně bezděčně ukázala, že bezprostřednost není možná.
V rámci výstavy jsme si pro vás přichystali také doprovodný program, který můžete zažít i z bezpečí svého domova.
|
